Týdenní letní Ádr

Blíží se polovina prázdnin, ta je v našem oddíle spojena s nejtradičnější akcí – Ádr týdnem. Snad každý od nás z oddílu přijede, aby si zalezl na krásně vyhřátém písečku. Pro mě je to týden maximálního relaxu, úniku od reality a nejkrásnějších zážitků. Letos je však moje účast nekloněná. Dlouho se rozmýšlím, jestli jet nebo ne. Na konci srpna mě čekají státnice a měla bych se raději učit než lézt někde po skalách. Rozhoduji se, že pojedu a učení si vezmu sebou.

Doufám, že najdu dostatek vůle nelézt. Havran s Pepou lezou jednu věž za druhou. Vzhledem k tomu, jaké panují horka je potřeba cesty vybírat ve stínu. Nevídané sucho, ale umožňuje lézt cesty, které jsou normálně celé oslizlé. Stará cesta na Starostovou – první cesta, do které se pouští společně s klukama. První leze Pepa, docela dlouho poskakuje v první dýlce, neví kam dál, a proto za ním leze Havran.

Při čekání poskakuji u nástupu a s údivem zjišťuji, že celé plato je duté. Havranovi se mezitím podařilo dolézt za Pepou, společnými silami vytvořili štand a dobírají mě. Když za něma dolezu, dohadujeme se, jak byla cesta popsána v průvodci a kudy se vydat. Všichni si pamatujeme „průlezem vpravo“. Nikde nejsou ani žádná ošlapaná místa, na která jsme spoléhali. Vydáváme se tedy nejpravděpodobnější možnou variantou. Havran nalézá do komína, dře se nám lano, tak mě dobírá na blok a dál pokračuje. Já dobírám Pepu, tomu se, ale moje jištění v podobě zapření se o blok moc nepozdává, ale jinou šanci než za mnou dolézt nemá. Naopak Havran, objevitel, je nadšený, očička mu jen září.

Po třech hodinách lezení se dostáváme k prvnímu kruhu! Zjišťujeme, že jsme obtraverzovali polovinu Starostové. Po společné dohodě a hlavně se strašnou žízní pokus ukončujeme a slaňujeme. Druhý den si jdeme náladu zpravit na Milence. Ponaučeni od minule si s sebou bereme pití a pro jistotu papírek s popisem cesty. Všechno jde jako po másle. Soustava spar, širočina, komín, průlez do okna, dvojspára, vrcholový dolez a sedíme na vrchoku u české vlajky. Nádherný výhled! Máme neskutečné štěstí, na věži kousek od nás je pár s foťákem, který má objektiv jako dělo. Prosíme je o fotku. Kocháme se pohledem, ale horko nás brzo vyhání. Slaňujeme.

Havranovo lano s nepromokavou úpravou spolu s teplem dělají se slanění poměrně nebezpečnou činnost. Nechci si spálit ruce a skončit jako mastný flek a tak raději slaňuji metodicky správně – s prusíkem. Myslím, že jsme náš pobyt zakončili znamenitě. Já s Havranem odjíždíme večer domů, Pepa zůstává, čeká na Greplíka a další, co mají přijet na víkend. Krásné počasí, nezapomenutelné zážitky a naše jména zapsaná do dalších vrcholovek. A to jsem se dokonce zvládla i něco málo naučit!

WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com