Super-Adr-Trip

„Holky, v létě jedu do Ádru, nepojedete se mnou?“ ptal se nás v zimě Havran. „Jááááááááááááááásněěěěěěěěěěěěěě!“. A od té doby každý večer nemohli dva lezčí­ci usnout horlivým nadšení­m. (To jako znamená, že jsme se hafo těšily!). Původně jsme měly jet už v sobotu 4.srpna s ostatní­mi lezci, ale kvůli nesmyslným důvodům se odjezd musel přesunout až na úterý večer. Maminky se staraly (až nepří­jemně přespří­liš), aby nám nebyla zima a abychom netrpěly hlady. Nakonec to dopadlo tak, že jsme všechna zavazadla, z nichž polovina obsahovala jí­dlo, sotva nacpali do auta. A to se tam ještě měla vejí­t Sára, Klára a Pepa. Jako spolujezdci jely karimatky.

Když jsme se teda konečně přestěovali do Ádru, v kempu už na nás čekal Havran ve velice dobré náladě. Pobyt jsme zahájili pří­jemným poslechem Havranovy rozladěné kytary (to rozladění tam bylo k dodání­ toho pravého kouzla, protože hrál opravdu dobře). Jelikož už byla tma, Sára duchaplně popadla baterku, a šla si posví­tit na nádherné skály tyčící­ se pří­mo nad kempem. Ty vole tady je skála! A další. Týýýjo!?. Nadšení­ rozhodně neskrývala, jak se některým nejmenovaným zdálo. Neměly jsme sí­lu, čas ani chuť stavět stan, a tak jsme se nasockovaly k Havranovi (byl nadšený). Lehli jsme si a spokojeni usnuli.

Druhý den, když jsme se probudili z rušné noci, kdy jsme byli všichni namačkaní­ jeden na druhého, vylezli jsme ze stanu a údivem nám klesla brada. Ty skály tam fakt byly! Já sem nekecala, hlásila vysmátá Sára. Po celkem klidné asi hodinové sní­dani jsme se sbalili a vyrazili na Křížový vrch. Havran pro nás vybí­ral celkem lehké cesty, na kterých jsme mohly zdokonalovat techniku. A tak jsme lezli, smáli se, nadávali a taky nadšeně zapisovali svoje jména do vrcholových knížek. Havrane, kudy teď? No nahoru ne! Aha, dí­k, taky kam jinam… S obtížemi jsme se vydrápaly na každou skálu, kterou nám Havran s Pepou vytáhli. Vyzkoušely jsme si hodiny, sokolí­ka, rajbl a když přišla řada na kout, začalo pršet. Je až neuvěřitelné, jak rychle byly všechny věci sbaleny a jak rychle jsme se dostali do tepla a sucha mí­stní­ hospody. K večeru se dostalo i na koupání­ v celkem pěkném pří­rodní­m jezeře, takže byli všichni zase mokř­. Tento den byl pří­jemně vyčerpávají­cí­ a my ho zakončili grilování­m zkaženého masa, ze kterého se linul velice nepří­jemný smrad, a poslouchání­m Havranova hraní­ na kytaru.

Další­ den, když se všichni sešli u pozdní­ snídaně, se prodiskutovala noc. Mnozí­ z nás se dozvídali velice zají­mavé věci. Třeba že Sára několikrát za noc přesunula svoje lokty do Pepova obličeje a Klářiných žeber, že se Klára za tu jednu noc záhadným způsobem otočila o 180º, aniž by někoho zranila, takže musela zbytek noci čuchat k nohám ostatní­ch. Ví­me na 100%, že příště si postavíme svůj stan a vezmeme si pro jistotu i špunty do uší­, protože Havran s Pepou hrozně chrápali. Podruhé se šlo na Křížový vrch. Nejprve se lezl předem vybraný kout a hned potom slí­bený komí­n. Přesunuli jsme se na menší­ rajbl, na kterém jsme všichni těsně pod vrcholem měli problém. Ale problémy jsou od toho, aby se řešiily, takže jsme tam stejně dolezli. Vylezly jsme poslední­ cestu, sbalily si věci a nechaly jsme Havrana s Pepou ve skalách. Tento večer se nekonala žádná velká sešlost, šli jsme brzo spát, abychom byli vyspaní­ na následující poslední­ den.

Když jsme se poslední­ den našeho super výletu vzbudili, netušili jsme, co nás čeká. Kdybychom to věděli, asi bychom ani nevylezly ze spacáků. Havranův nápad, vylézt si na Hurajdu, a zkusit si vylézt i komí­n na Krále, se nám velice zamlouval. Naše nadšení­ však záhy opadlo. Ve ¾ vysoké věže, kdy Klára s Pepou byli přetraverzovaní­ daleko od Sáry s Havranem, a nemohli se vrátit zpátky, začalo pršet a s tí­m začal i boj o Sářin zadek. Havran to rychle posbí­ral a přelezl za Klárou a Pepou, aby mohli slanit. Sáře ani tak nevadilo, že už asi přes půl hodiny stojí­ v zimě celá mokrá od toho ší­leného slejváku, ani že se jí­ za zády hřmí­ a všude kolem lítají­ blesky. Spíš? se bála o toho, kdo pro ni poleze, protože mokrý pí­skovec pěkně klouže a je velice nebezpečný.

Tí­m zachráncem byl Havran. Nasazoval svůj vlastní­ život (taky koho jiného, že jo…), aby Sáru dostal dolů. Lezl celou cestu, při níž jsme my byly jištěni, bez jištění­ a přitom si roztrhnul svoje nové kalhoty. Jakmile slanili, přestalo pršet. Posbí­rali jsme úplně mokré věci a utekli jsme před další­m blížící­m se deštěm do stanu. Sklidili jsme zbytky jídla, oblečení­ a taky stan a vydali se na cestu domů. Poslední­ den se nám moc nevydařil, přesto byl výlet úžasný, určitě nejlepší­ z celých prázdnin. Havranovi tí­mto moc děkujeme a doufáme, že nás do Ádru vezme znovu. 🙂 🙂 🙂

WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com