rucelogo

BYSTŘICE NAD PERNŠTEJNEM                   

SCLOGIN

Poprvé, ale konečně

     Je čtvrtek, 30. března. Takový obyčejný pracovní den a přesto jsem nervózní jako pes. Celý týden je přímo nádherně, teploty překračují historické průměry a tak máme v plánu vyrazit lézt na Vysokou Skálu u Štěpánova - což pro mě, jako takřka čerstvého oddílového člena, znamená první venkovní akci s oddílem a hlavně pro mě osobně vlastně úplně první zkušenost se skalním lezením!

     Brzy ráno přijíždím na Vysočinu a cestou z Brna projíždím řadou lokálních přepršek, což mi na náladě rozhodně nepřidá. Navíc je zataženo, oproti předchozím dnům i chladněji - sakra práce, aby se to tak nakonec odvolalo! S blížící se hodinou srazu klesá moje produktivita v práci a stoupá počet pohledů na meteoradar a na displej telefonu. Naštěstí žádná SMS o odkladu akce nepřišla, a po třetí se setkávám na parkovišti v Bystřici s Míšou, Havranem a Martinem. Cestou ještě nabíráme Janu v práci a pod skalou se shledáváme s Lojzou - takže je nás celkem šest a může se jít na to.

 

 

     Dělíme se na dvě družstva - přidávám se k Míše a Martinovi a vydáváme se k nástupu cesty Západní hrana. Výchozí bod je rychle nalezen, Martin se váže na lano a vyráží vzhůru. Netrvá to dlouho a shora se ozývá výzva, abych lezl - tak jo, je to tady! Mírně třesoucíma rukama se vážu do lana a hledám první chyt a stup.

     Zvolna stoupám - půl metru, metr, dva. Nervozita je pryč, a s ní i ostatní myšlenky a starosti - vše je nahrazeno zděšením z toho, že lezení na skále je opravdu jiné než u nás na hale (vždyť mi to všichni říkali, čemu se divím?!) a až trochu panickým hledáním správné cesty. Inu, byl to boj, ale nakonec se ocitám na vrcholu, kde chvíli beze slova lapám po dechu, splavený jak kdyby ta cesta byla minimálně dvakrát tak dlouhá a dvakrát tak těžká.

 

 

     Na vrcholu se mezitím, co oddechuji, objevuje Jana, a Míša se ještě rozhoduje, že nám pomocí solidního šutru dokáže, že gravitace ještě stále funguje.

      Nicméně by byla škoda plýtvat časem dalšími prostoji a Havran už chystá slanění a následuje pro mě a Lojzu metodické okénko "Bezpečné slanění v pěti krocích". Spouštíme se na štand a rovnáme zpět do našich trojiček a vzhůru další cestou, tentokráte Malinovou. Nahoru už to jde lépe, postupová linie mi přijde lépe čitelná a na vrcholu už jsem po dolezení schopen i několika souvislých slov. Čekáme na dolezení ostatních, zapisujeme se do knížky, ještě rychle pořídit vrcholové foto a jdeme opět dolů. Najednou je na hodinkách půl sedmé a je čas uklidit věci a vyrazit zpět k domovu.

     Na životní první se prý nezapomíná a tak to snad bude i v tomto případě, protože zapomenout na tak vydařené odpoledne ve společnosti skvělých lidí by byla vážně škoda! Petr

weby_banners

sponzori_banner